Přeskočit na hlavní obsah

Den 8. - Na houby

... dobře,  na houby ne, ale do lesa jo.
Zhruba 2km od Itenu leží les ne nepodobný tomu českému.  Leží na okraji velké příkopové propadliny. V lese panuje příjemný chládek. Je to velká změna oproti rozpálené silnici nebo prašným cestám. Občas potkáte osamělého běžce,  či menší skupinku. Nejen les, ale i běh je hodně podobný běhání v česku. Je to jak běhání se skupinou "Superlife". Pořád zastavuju. Zastavuju, abych fotil. (Snad mi kamarádi ze skupiny prominou - musel jsem si rýpnout 😁). 

 Uhybám z hlavní lesní cesty a běžím po vyšlapané lesní pěšině. Připadám si jak v jiném světě.  Pěšina mě dovede až na mýtinu. Neskutečné.
Sice moc nevím,  kde jsem, ale už jsem na 7km, tak je čas se vrátit zpět. 
Určitě vím, že se sem ještě podívám a prozkoumám i vzdálenější část lesa.
Výběh končím po 14km v centru Itenu a domů se už šourám krokem.

Pomalu mi dochází oblečení. Čas něco přemáchnout. Naposledy jsem pral v ruce tak před dvaceti lety. Naštěstí běžecký oblečení není náročný na praní a za pomoci mýdla s jelenem mám do půl hodiny hotovo.

Po obědě volím volnější režim a jdu na výlet k vodopádům vzdáleným cca pět kilometrů.  Využívám navigace v mobilu a dostávám se téměř až k vodopádů . Za boha nejsem schopnej najít cestu k nim. Je už dost pozdě,  tak to musím otočit.  Nerad bych tam bloudil potmě.  I tak to stalo za to a podívám se tam jindy.




Po návratu se vítám s novým členem naší skupiny Vladimírem Marčíkem. Musí absolvovat klasické nákupní kolečko (madračka, talíř,  hrnek, příbor). Vyrážíme tedy do centra,  kde ještě nakoupím zeleninu na večeři.  Nepočítaje jeden pidi-mini hamburger,  tak jsem skoro vegetarián. 

Dobrou noc

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Den 29. - Koncem to nekončí

Kokrhání kohoutů, chladný ranní vzduch, běžci vynořující se ze tmy, tak vypadá ráno v Itenu. Je to můj poslední den tady. Chci stihnout svítání nad údolím.  Mám trochu strach,  že bude zataženo a nic z mého brzkého vstávání nebude.  Vzhůru jsem už od 5:30, ale hodinky ukazují, že se rozednívá v 6:28 a východ je v 6:49. Je tedy dost času.  Na Kerio View je to asi 1.5km. Vycházím před čtvrt.  Šero ustupuje a je vidět čím dál víc.  Raději začínám utíkat, abych náhodou nepřišel pozdě. Jsem na místě a s otevřenou pusou pozoruju přírodní divadlo, které se odehrává přede mnou.  Trvá to jen pár minut. Jakmile se slunce vyhoupne nad obzor, odklusnu si posledních pár keňských kilometrů a jdu balit.  Tedy spíš pěchovat věci do báglu.  Poslední společná fotka.  Kluci mají odpoledne trénink,  tak si jdou lehnout a já se pomalu šourám na Matatu. Musím prvně do Eldoretu, a tam ještě jednou přesednout na letiště.   ...

Den 23. - Běhám s Keňany

5:50 zvoní budík Je to tady. Můj první běh s Keňany. Venku je 12 stupňů. Nejchladněji za  celou dobu pobytu.  Zatím jsem běhal  vždycky v ktatkým, ale dnes to na to není. Nemůžu nic najít. Chytám paniku. Za deset minut se už vybíhá. Nakonec něco vyhrabu ze dna batohu a  6:18 stojím na shromaždišti. Kolem stovky běžců už tu přešlapuje a další přibíhají ze všech stran. Je ještě šero.  Nedokážu odhadnout kolik nás tu je, ale myslím,  že sto padesát to bude. V davu je pár asiatů i nějaký ten běloch a já, do růžova opálený středoevropan. 6:20 se mělo vybíhat. Zatím se nic neděje. 6:25 si někdo stoupne před dav a začne dávat instrukce. Vůbec mu nerozumím. Je daleko. V 6:26 vybíháme.  "Hakuna matata", jsem přece v Keni a na všechno je dost času. Tento páteční, společný běh patří k těm nejpomalejší.  Proto jsem si ho taky vybral. Sice ještě nemám natrénováno,  ale příští pátek už budu utíkat tak maximálně na autobus z Vídně do Brna, a tak...

Den 6. - Ještě s Keňany neběhám

Dnes vstáváme před osmou. Než se stačím vymotat z pelechu Čurda a David už mizí  ze dveří.  Jirka Homoláč bojuje poslední dny s žaludkem, tak bude vyrážet později. Dnes mi na ráno naplánoval 12km okruh. Na mobilu mě ukazuje ještě trasu a já vyrážím. Ještě není úplný vedro, ale rtuť leze pomalu nahoru. Trasa vede po silnici přes centrum Itenu. Na 4. kilometru se stačí na prašnou cestu. Dostávám se do krajiny plné pasoucích se krav a ovcí, malých políček a osamělých obydlí. V dálce se tyčí vrcholky hor. Zhruba na osmém kilometru zastavuju, abych udělal pár fotek.  Pak už to jde z kopce. Z kopce to jde se mnou, jinak krajina se vlní jako had. Od 10. kilometru přecházím každou chvíli do chůze. Na pár set metrů se chytám probíhající Keňanky, ale ta naštěstí odbočuje a já zase můžu uvolnit. Poprvé jsem běžel s (za) Keňany. Na 11. už vypínám hodinky a zbytek dochazím. Nejde to. Ale i tak to byl zatím nejdelší běh tady. Využívám vymoženosti moderní doby a užívám s...