Kokrhání kohoutů, chladný ranní vzduch, běžci vynořující se ze tmy, tak vypadá ráno v Itenu. Je to můj poslední den tady. Chci stihnout svítání nad údolím. Mám trochu strach, že bude zataženo a nic z mého brzkého vstávání nebude. Vzhůru jsem už od 5:30, ale hodinky ukazují, že se rozednívá v 6:28 a východ je v 6:49. Je tedy dost času. Na Kerio View je to asi 1.5km. Vycházím před čtvrt. Šero ustupuje a je vidět čím dál víc. Raději začínám utíkat, abych náhodou nepřišel pozdě. Jsem na místě a s otevřenou pusou pozoruju přírodní divadlo, které se odehrává přede mnou. Trvá to jen pár minut. Jakmile se slunce vyhoupne nad obzor, odklusnu si posledních pár keňských kilometrů a jdu balit. Tedy spíš pěchovat věci do báglu. Poslední společná fotka. Kluci mají odpoledne trénink, tak si jdou lehnout a já se pomalu šourám na Matatu. Musím prvně do Eldoretu, a tam ještě jednou přesednout na letiště. Chvíli čekám u silnice a první projíždějící Matatu zastavuje n
Cesta do běžeckého ráje, se zpáteční letenkou