Přeskočit na hlavní obsah

Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z únor, 2019

Den 29. - Koncem to nekončí

Kokrhání kohoutů, chladný ranní vzduch, běžci vynořující se ze tmy, tak vypadá ráno v Itenu. Je to můj poslední den tady. Chci stihnout svítání nad údolím.  Mám trochu strach,  že bude zataženo a nic z mého brzkého vstávání nebude.  Vzhůru jsem už od 5:30, ale hodinky ukazují, že se rozednívá v 6:28 a východ je v 6:49. Je tedy dost času.  Na Kerio View je to asi 1.5km. Vycházím před čtvrt.  Šero ustupuje a je vidět čím dál víc.  Raději začínám utíkat, abych náhodou nepřišel pozdě. Jsem na místě a s otevřenou pusou pozoruju přírodní divadlo, které se odehrává přede mnou.  Trvá to jen pár minut. Jakmile se slunce vyhoupne nad obzor, odklusnu si posledních pár keňských kilometrů a jdu balit.  Tedy spíš pěchovat věci do báglu.  Poslední společná fotka.  Kluci mají odpoledne trénink,  tak si jdou lehnout a já se pomalu šourám na Matatu. Musím prvně do Eldoretu, a tam ještě jednou přesednout na letiště.   Chvíli čekám u silnice a první projíždějící Matatu  zastavuje n

Den 28. - Vítr tak silný, že i Keňani padají z motorek

Už od včerejšího večera buší vítr do naší chýše. Místní říkají,  že bude změna počasí. Je pravda,  že se trochu ochlazuje , ale déšť zatím nikde. Jirka s Davidem jdou trénovat na Moiben 18km tempa. Nejdu s nima. Moiben se mi nelíbí.  Je to sice široko daleko relativní rovinka, ale momentálně tam probíhá příprava na asfaltování silnice. Jedno těžké nákladní auto za druhým,  tuny prachu a k tomu ten vítr, který dokázal shodit i Keňana z motorky, jak oznamuje Jirka po svém návratu. Volím raději svou oblíbenou osmikilometrovou trasu do lesa. Menší procházka po lese a běžím zase zpět. Po dalších osmi kilometrech je už vítr tak silný,  že už ani nejde běžet,  v prachu se nedá dýchat a zrníčka písku štípou do obličeje. Musím si dát triko přes hlavu a nějak se doplazim domů.  Na 17h jsem objednaný na masáž. Chci si ji užít,  tak odpolední běh přesunuju už na třetí hodinu. Poslední tréninkový běh. Uteklo to jak voda. Zítra touto dobou budu už na cestě domů a v pátek ve své posteli (kl

Den 27. - Až na dno

Velká příkopová propadlina - Great Rift Valley probíhá v délce 6 000 km ze severu Sýrie (Blízký východ) do oblasti Mosambiku (Východní Afrika). Údolí má různou šířku v rozmezí od 30 do 100 km a hloubku od několika set do tisíců metrů.  Na jednom z jeho břehů leží město Iten (můj dočasný domov) a na druhém Kabarnet (nezaměňovat s Cabernetem), cíl mé dnešní cesty. Odcházím po 8 hodině.  Iten leží v nadmořské výšce 2400 metrů. Hned za městem se silnice začne prudce svažovat a  po 40ti kilometrech sestoupá na úroveň 1200m. Do Kabarnetu je to odsud už jen 15km a dostáváme se do výšky asi  2000m. Cestou dělám dvě zastávky. První na stadionu v Tambachu (jsem tu přece především kvůli běhání, ne?), kde strávím asi hodinu pozorováním atletů. Je tu pěkná směsice  národností. Pěkně se na to kouká, zvláště,  když má člověk volno a ví, že dnes nic nemusí,  ale je čas vyrazit dál.  Druhou zastávkou je řeka Kerio. Zhruba v půlce údolí, kříží silnice skalní rozsedlinu.  Je to místn

Den 25. a 26. - Rest is the Best

Včera neděle byla, a to je v Keni den odpočinku. Provoz na silnicích je minimální. Ani běžců moc nepotkáte, a když, tak je to "Mzungu".  Lidé chodí do kostelů,  kterých je tu opravdu mnoho. Téměř na každém rohu. Na první pohled ani nepoznáte, že se jedná o sakralní  stavbu.  Jen vývěsní cedule nesoucí názvy jako: "Posvátné srdce Ježíšovo" nebo "Kostel božího shromáždění", dávají najevo, že se jedná o svatostánek. A taky podle hudby. V každém kostele řve z repráků muzika v rytmu disco už od božího rána a utichá až večer. Kostel je tu spíš instituce než stavba. Lidé tu tráví celý den.   Jsou tu i zděné stavby a další, nové stále přibývají. O běhání ani raději psát nebudu. Únava po předcházejícím dni byla znatelná, tak jsem to raději po pár kilometrech zabalil. V poledne jede naše šestice společně na oběd do Eldoretu. Jdeme do naší oblíbené indické restaurace. Příjemná změna po všech těch fazolích, zelí a rýží.  Naše žaludky si už odvykli na přísun

Den 24. - Dlouhá je cesta k cíli

Musím se ještě vrátit o dnen zpět. Včera se naše keňská komunita rozrostla o dalšího člena.  Přijel Robert Míč, další skvělý běžec. Je nás tu už 6.  Tak, a teď už k dnešku. Další brzké vstávání.  Budík řve už ve 4:50.  Je v plánu dlouhý běh 38km s keňskou běžeckou skupinou. V 5:30 vybíhám. Je ještě tma. Běžím s čelovkou. Svítat začne zhruba za hodinu.  Je chladno,  ale na běh příjemně.  Běžím jako první,  až na jednadvacátem kilometrů mě dostihne první skupinka asi deseti běžců.   Nejsem tak rychlý. Startoval jsem o víc jak třičtvrtě hodinu dřív než ostatní,  abych vůbec něco odběhl. Jejich tempu bych nestačil.  Zrovna tato skupinka běžela tempo 3:25 a to celých 38km. Neskutečné. I ti pomalejší běželi hluboko pod 4 minuty. Moje tempo je 5:13 :D Tady v Keni dlouhý trénink probíhá asi takto: skupinu běžců doprovází vozidlo. Za běhu se jim z okýnka podavá voda, kdo už nemůže nebo nechce běžet,  nastoupí. Vozidlo dojede do předem stanoveného cíle, posbírá  všechny zúč

Den 23. - Běhám s Keňany

5:50 zvoní budík Je to tady. Můj první běh s Keňany. Venku je 12 stupňů. Nejchladněji za  celou dobu pobytu.  Zatím jsem běhal  vždycky v ktatkým, ale dnes to na to není. Nemůžu nic najít. Chytám paniku. Za deset minut se už vybíhá. Nakonec něco vyhrabu ze dna batohu a  6:18 stojím na shromaždišti. Kolem stovky běžců už tu přešlapuje a další přibíhají ze všech stran. Je ještě šero.  Nedokážu odhadnout kolik nás tu je, ale myslím,  že sto padesát to bude. V davu je pár asiatů i nějaký ten běloch a já, do růžova opálený středoevropan. 6:20 se mělo vybíhat. Zatím se nic neděje. 6:25 si někdo stoupne před dav a začne dávat instrukce. Vůbec mu nerozumím. Je daleko. V 6:26 vybíháme.  "Hakuna matata", jsem přece v Keni a na všechno je dost času. Tento páteční, společný běh patří k těm nejpomalejší.  Proto jsem si ho taky vybral. Sice ještě nemám natrénováno,  ale příští pátek už budu utíkat tak maximálně na autobus z Vídně do Brna, a tak je to poslední možnost běžet s Ke

Den 22. - Opět na Ko(e)ni 🐎🚣‍♂️

Probudil jsem se. Hurá.  Včerejší rýmečka nebyla smrtelná.  Tak co dnes?  Mám jít?  Běhat nebo ještě odpočívat?  Lenost je silná,  ale hlava vítězí. Zkusím to. Aspoň 4km. První kilometry jdou hodně ztěžka. Na pátým to otačím. Ještě pár zvládnu.  Nakonec je z toho 9. Sice žádná sláva, ale aspoň něco. Zítra bude líp. Odpoledne je relaxační.  Jdu na masáž ke Kosgeiovi. Masáže studuje ve Skotsku. Je to fakt machr. Neskutečně jsem si to užil.  Odpoledne už mám volno,  tak budu vařit večeři. Možnosti vaření jsou poněkud omezené.  Máme jen jednu plynovou bombu a výběr surovin není taky příliš velký.  Na dnešní menu bude dušená mrkev s koriandrem a brambory.  Dobrou chuť a dobrou noc

Den 21. - Do kopce a z kopce

V úterý jsem pobíhal večer v krátkým a dneska se mi to vymstilo.  Ráno jsem se probudil se škrábáním v krku. Dlouho jsem se přemlouval,  ale nakonec jsem se oblíkl a vylezl na kopec. Vzápětí jsem ho zase slezl a zalezl zpátky do postele. Motala se mi pěkně budka. Dnešek jsem strávil v posteli. Aspoň byl čas na čtení.  Zítra to už snad bude dobrý. Dobrou noc

Den 20. - Impérium vrací úder

Dnes se bude makat . Dopoledne klušu 3 kiláky na Kamary stadion. Stadion  byl otevřen v roce 1958 britskou kralovnou Alžbětou II. a momentálně prochází rekonstrukcí. Takto nějak vypadl v době svojí slávy: A takto vypadá dnes: Pasou se tu ovce. V jednom místě je v celé šířce dráhy vykopaný příkop. Ale běhat se tu dá. Po dlouhé době konečně rovina. Pro jistotu si jednou oběhnu kolo, abych se ujistil, že je to čtyřstovka. Podle wikipedie byl stadion postaven podle britských standardů a čtyři kola měřila jednu imperiální míli. Hodinky mi naměří 430m, ale nedá se běžet na vnitřním okruhu a občas se musí oběhnout i nějaký kámen, tak to tak zhruba odpovídá. Odběhám 15 kol. Je teplo a nemám vodu. Poslední kola mě dostávají na kolena. Běhat rychle v této nadmořské výšce není sranda. Imperiální stadion mě tentokráte dostal.  Ale já se vrátím.  Pomalým klusem se vracím domů.  Včera jsem navštívil místní sportovní obchod. Bylo potřeba se trošku odměnit :) Počítám, že j

Den 19. - Had na cestě a z hadice ani kapka

Tam kde býval krásný zelený dvorek, sem tam ozdobený kravským lejnem , je dnes staveniště gigantických rozměrů.  Pár metrů ode dveří nám vyrůstá nová řadovka.  Žádné dlouhé plánování. Natáhne se pár špagátů a začne se kopat. Večer jsou základy hotový. Neskutečné, jak to jde rychle. Na ranní trénink se přidávám k Jirkovi. Dnes běhá kopce 8x250m 2x. Dávám si to samé, jen ve zkrácené verzi 150m. Prvně si ale musím pořádně vyměřit délku trasy , abych náhodou nepřetáhl. Jak si tak zaměřuju, tak uvidím, jak se přes cestu pomalu plazí had. Znejistím. Prochází kolem stařík,  tak se ho ptám, jestli je had jedovatej. Změří si mě pohledem, pak hada, a těžkou botou mu rozdrtí  hlavu. Jeho tělo odkopne do škarpy, řekne Oukej a s úsměvem jde po svým. Jirkovi raději nic neříkám. Nechám si to až po tréninku.  Vidí hada za každým rohem. Konečně mám odběháno svoje. Hodinky zapípají a zobrazují mi novou hodnotu VO2 max. Konečně. Je to posun o 3 od mého příjezdu. Dokonce to i c

Den 18. - Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý

V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Tady v Itenu se neodpočívá, ale maká 13 dní a aktivní odpočinek je povolen až den 14. Dnes je tedy 14. tréninkový den, den odpočinku.  Vstáváme o něco později. To prostě k regeneraci patří.  Jirka vaří černý čaj se zázvorem. Je příjemné ráno a snídáme venku. Pohodu narušují jen dělníci, kteří začali rozebírat protilehlý domek a dřevěný plot. Za pár dní tu bude stát nová řadovka. Necháváme si přeprat svršky od místních pradlen a kolem desaté vyrážíme na výlet. Jdeme k vodopádům. Ano, k těm vodopádům,  ke kterým jsem šel už dvakrát a dvakrát nedošel.  Tentokrát nás vede Čurda a Jirka, kteří už trasu znají. Cestou se stavíme i na rekonstruovaném starém stadionu.   Poslední úsek vede úzkou pralesní pešinou. Jirka nesouhlasí a navrhuje pohodlnější cestu okolo. Pozdě,  už se prodíráme houštím a slízáme příkrý sráz. Jirka vidí za každou větví hada a jeho nadávání nás p

Den 17. - Síly docházejí

Dnes asi nic mimořádného nenapíšu.  Ráno jsem běžel 2x 8km, proloženo cca 5 kilometrovou procházkou po lese.  Už cestou tam cítím únavu. V lese se trochu vzpamatuju, ale zpátečních 8 km už nestojí za nic. Je celkem teplo a i dost fouká. Sotva pletu nohama a mám děsnou žízeň. Jsem rád,  že je to za mnou. Na oběd nepůjdu, tak to vezmu přes Iten. Je to dalších 5km chůze. Na trhu kupuju 3 manga a věci na večeři.  Uvařím klukům polívku.  Po příchodu domů se hned pustím do vaření. Fazole mám namočený už od včerejška,  ale i tak se budou vařit dlouho. Ještě nějaká zelenina a vše už poklidně buble na vařiči. Oloupu mango, sním pár plátků. Začínají se mi zavírat oči únavou.  Musím vypnout polívku a trochu se prospat. Spánek pomohl,  ale i tak už dnes běhat nepůjdu.  Kratší procházka před večeři musí stačit.  Teď už si budu jen číst. Stejně za pár minut odpanu a budu spát. Dobrou noc

Den 16. - Očistec

Včera se "Běžci v Keni " od(pře)stěhovali ob-vchod vedle. Je to tu bez nich nějaké pusté a prázdné.  Zůstali jsme tu s Jirkou Homoláčem sami. Sami a děsnej bordel. No jo, čtyři chlapi, víc jak 14 dní, v jedné chalupě. Nedá nic dělat.  Odběhat ranních deset, koupit u Inda  smeták a kýbl. A jde se na to. Vyhážu všechno na dvorek, vymetu pavouky, vytřu podlahu a za hodinu je hotovo. Vše září čistotou.   Stěhuju se do sousední místnosti. Jirka říká,  že mu moje chrápání nevadí,  ale moc mu nevěřím.  Uvidíme,  jak se mu zítra zvýší výkonnost.  Zatím zvyšuje výkonnost v kuchyni. Má rajóny. Odpoledne jdu ještě s Vláďou Marčíkem na výklus. Chce nafotit pár běžeckých záběrů.   Tak teď už jen vyzabíjet komáry a jde se na kutě.  Dobrou noc

Den 15. - Škola základ života

Dnešní den bude určitě patřit k těm dnům, na který budu rád vzpomínat pocelý život a možná i pootočí výhybkou mého osudu trošku jiným směrem. Vstáváme o chvilku dřív než obvykle. Trénink se šidit nedá.  Ale hned jak doběhneme, omyjeme se a s 20 minutovým zpožděním jdeme na sraz s místním běžcem Isaacem Kosgeiem. Kosgei sedí ve stínu a čeká na nás.  Jakmile nás spatří,  tak se zvedá a s úsměvem nás jde přivítat.  Čas se tady prostě neřeší.  Minuta sem, minuta tam.  "Kenya Time". Neřeší se tedy normální čas,  ale minuty v běhu se tu řeší s maximální přesností. Kosgei patří k vynikajícím běžcům. Marathon 2:12, půlku za 1:02. Sedáme do stařičké Toyoty.  Už při rozjezdu divně drhne zadní náprava.  Občas to chcípne i za jízdy. Jedeme do asi 70km vzdálené oblasti "Uasin Gishu". Snad dojedeme. Jedeme se podívat na stavbu školy, na kterou kluci David a Čurda "Bežci v Keni"  vybrali slušnou částku pomocí filmu https://youtu.be/wt59MkE5pDE Kosgei tu m