Jak jsem běhal v Keni

Dnes je v plánu dráha. Vlastně dráha to není, je to fotbalové hřiště v centru Itenu, asi kilometr od domu.  Na hřišti je ještě pár skupinek běžců. S Jirkou Homoláčem přicházíme kolem desáté hodiny. Většina běžců už má zřejmě po tréninku a za pár minut jsme na hřišti sami. Jen pár místňáků leží ve stínu a pozorují naše snažení.  Pomalu se rozklusáváme. Přímo v dráze leží mrtvej pes. Raději to beru obloukem.  Jirka , jako správný sportovec mu vzdává čest. Padl na sportovním poli, kolega. Jirka běžel 12km, já diagonaly 3x 6 (celkem 8km). Jsem tady už 14 dní.  Neskutečně to letí. Už teď vím,  že se sem chci vrátit.  Tolik zážitků,  tolik nových věcí a hlavně příjemných lidí. Jen si moc nedokážu představit,  jak to tu bude za rok vypadat.  Staví se tu neustále a hlavně děsně rychle.  Ráno jdete přes pole a odpoledne je tu plot. Do týdne už tu stojí dům. Územní plánování asi neexistuje a povolení ke stavbě netřeba. Odpoledne výklus 7km. Je to sice hodně volné  temp

  Nevím  proč,  ale zase mě to dnes táhne do lesa. Snad pro ten klid, pro tu pohodu.  Celá Keňa je totiž pořád  v pohybu. Každý někam jede , nebo jde. Neustále někoho potkáváte. I na polní cestě je živo. Tu projede motorka , tu přeběhnou děti přes cestu, pak o kousek dál stojí skupinka chlapů a o něčem debatují. Jen v lese je klid a trocha soukromí. Teda ne úplně.  I zde se pasou krávy,  i zde občas někdo kácí strom, ale není to tak vidět a cítím se tu líp.  Odběhám si 12km a vracím se pěšky domů. Zajímavé,  že už matračce a dece říkám domov. Už čtvrtý den neteče voda.  Došla i voda v tanku na dvorku. Na umytí mám tak 3l vody. Nějak to zvládám.  Otázkou je, jak to bude zvládat okolí.  Odpoledne už mám volno. Jdu na hodně pozdní oběd a projít se po okolí.   Zítra zkusím dráhu. 

Dnes mám v plánu doběhnout k lesu a trochu se tam projít.  Vybíham po 9. hodině.  Osmikilometrovou trať běžím v tempu 5:12. Trošku u toho funím, ale jinak to jde. Běžím kolem školy, kde si za plotem hrají děti.  Jakmile vidí běžícího mazungu (bělocha), začnou přes sebe překřikovat "havajůůů havajůůů" (How are you). Zvedám ruku na pozdrav a odpovídám "fajn fajn". Jejich švitoření slyším ještě za zatáčkou.  Kilometry ubývají celkem svižně,  ale stejně se těším jak se projdu v lese. Na sedmém potkávám Kubu Holušu. Šlape si to na kole, kývne na pozdrav a zase mizí v dálce.  Čechů tady v Itenu celkem dost.  Poslední, osmý kilometr. Jsem na konci. Přepínám hodinky do módu "turistika". Cesta vede pozvolna vzhůru k lesu a za chvíli jsem v něm.  Je to děsná úleva od prašných polních cest. A ten boží klid. Člověku se ani nechce věřit,  že je v rovníkové africe.   Chvílí se procházím, ale pak mi to nedá a rozbíham se. Jen tak pomalu, jen tak pro radost

Dnes musím začít menší korekcí včerejšího záznamu. Jásal jsem předčasně.  Hned po vyvěšení článku na net mi Jirka Homoláč s úsměvem sděluje,  že jsme došli jen k vedlejšímu vodopádu a ten hlavní, velký je ještě kousek dál.  Z toho vyplývá,  že  expedice "Vodopád" bude mít třetí díl. Tak a teď už k dnešku.  V plánu je návštěva jedné z největších běžeckých událostí: Discovery Kenia Cross County Championship Eldoret. Vstávám v 7 a jdeme s Vladimírem vyklusnout 7km. Voda stále neteče,  tak se zase ošplouchnu v lavoru. Po deváté hodině vyrážíme do asi 40km vzdáleného Eldoretu. Využíváme místní přepravu - matatu, devítimístné vozidlo, do kterého se vejde s přehledem 14 lidí.  Někdy i víc.  V Eldoretu přesedáme na motorku ve složení řidič plus dva pasažéři.  Kličkujeme v hustém provozu, vyhýbáme se vymolům, skáčeme přes retardery. Snažím se nedívat a držím se všeho,  čeho se dá.   Cesta naštěstí netrvá dlouho,  a s roztřepanýma nohama vcházím na stadion.  Neskutecn

Rozkaz zněl jasně: "10 minut běh / 10 minut chůze / 10km". Vláďa má tréninkový plán od trenéra a pevně se ho drží.  Navrhuju trasu, k již jednou nenalezeným vodopádům. Běží se celkem pohodově. Trasa vede nahoru přes bránu šampinů, kolem starého stadionu, a dále podél Velké příkopové propadliny. Na čtvrtém kilometru se cesta prudce stačí a klesá dolů.  Dobíháme až k oplocenému pozemku. Zde cesta končí. Vydáváme se pěšinkou podél plotu. Po pár metrech koukám do mobilu, a zjištuju, že se od vodopádů vzdalujeme. Vracíme se zpět. Druhý pokus. Vydáváme se spodní, téměř zarostlou cestou podél plotu. V dálce už slyšíme padající vodu. Jdeme dobře. Skáčeme po kamenech proti proudu řeky.  Místy jsou cítit opice , ale žádné nevidíme.  Konečně jsme u cíle.  Fakt pecka.  Do vody nelezeme, bojíme se hadů. Uděláme pár fotek a kluso-jdeme zpět. Každou sobotu se v Itenu konají trhy. Je to zajímavá podívaná.  Prodává se tu kde co. Ale nikdo vám nic nevnucuje, tak se to dá v

Celou noc mě budí komár. Ráno se budím s oteklým víčkem.  Vracím úder a rozmazávám jeho drzé tělo po stěně. "Žiješ se zvířaty, stává se z tebe zvíře ". Dnes jdu běhat s "nováčkem" Vláďou. Budu mu dělat vodiče na 7km okruhu. Teda spíš mu budu ukazovat trasu. Je to jeho první běh tady, a při jeho osobáku 74minut na půlku, ani vyšší cíle  nemám, než mu tu dělat průvodce. Využívám,  že se ještě neaklimatizoval a trochu se předvádím. Okruh dobíhám téměř o minutu a půl rychleji, než posledně. Začínám se už při běhu cítit lépe. Otáčím kohoutkem ve sprše.  Spadne pár kapek a nic. Zase neteče voda. Omotám ručník kolem pasu a vydávám se s barelem pro vodu. Stejným hrnecm, ve kterém vaříme,  smývam mýdlo z těla. Studená voda už vůbec nevadí a dokonce si to i užívám. Odpoledne už jen klasika - oběd, nákup surovin na večeři,  odpolední spánek a kratší výběh. K večeři dělám česnečku a těstoviny s rajčatovou omáčkou.  Večer trávíme společně na pokoji. Klu

... dobře,  na houby ne, ale do lesa jo. Zhruba 2km od Itenu leží les ne nepodobný tomu českému.  Leží na okraji velké příkopové propadliny. V lese panuje příjemný chládek. Je to velká změna oproti rozpálené silnici nebo prašným cestám. Občas potkáte osamělého běžce,  či menší skupinku. Nejen les, ale i běh je hodně podobný běhání v česku. Je to jak běhání se skupinou "Superlife". Pořád zastavuju. Zastavuju, abych fotil. (Snad mi kamarádi ze skupiny prominou - musel jsem si rýpnout 😁).   Uhybám z hlavní lesní cesty a běžím po vyšlapané lesní pěšině. Připadám si jak v jiném světě.  Pěšina mě dovede až na mýtinu. Neskutečné. Sice moc nevím,  kde jsem, ale už jsem na 7km, tak je čas se vrátit zpět.  Určitě vím, že se sem ještě podívám a prozkoumám i vzdálenější část lesa. Výběh končím po 14km v centru Itenu a domů se už šourám krokem. Pomalu mi dochází oblečení. Čas něco přemáchnout. Naposledy jsem pral v ruce tak před dvaceti lety. Naštěstí běžecký oblečení n

Třetí tréninkový den. Stáváme o něco dříve než obvykle. V 8 hodin. Dnes pojedeme kousek, necelých 20km, za město. Prý je tam "rovina". Vyrážíme po 9h. Jirka Homoláč jeste bojuje s žaludkem a zůstává na pokoji. Trénink  začínáme rozklusem na 2km, následují 4 rovinky a pak se rozdělujeme. Kluci poběží 16 v tempu, já mám v plánu 10 fartlek. V hodinách si nastavuju interval 30s rychle, 2min pomalu a vybíhám. Rovina v mých představách vypadá jinak. Cesta jde zvolna nahoru,  pak zase dolů.  Každé projíždějící auto chrstne do obličeje oblak prachu. Cesta je v rekonstrukci a kolem projíždí jedno nákladní auto za druhým.  Střídám rychlé tempo s pomalým.  Řídký vzduch, prach a vrozená lenost mě nutí na na 4km otočit a běžet zpět.  8 musí stačit.  A myslím,  že stačilo.  Ještě,  že u cíle je obchůdek. Kupuju láhev Coly. Kluci dobíhají pár minut za mnou. Posilněn cukrem zvládám ještě 2km výklus. Jedeme zpět, sprcha a jdeme na oběd.  Nemám vůbec chuť na jídlo, tak do sebe

Dnes vstáváme před osmou. Než se stačím vymotat z pelechu Čurda a David už mizí  ze dveří.  Jirka Homoláč bojuje poslední dny s žaludkem, tak bude vyrážet později. Dnes mi na ráno naplánoval 12km okruh. Na mobilu mě ukazuje ještě trasu a já vyrážím. Ještě není úplný vedro, ale rtuť leze pomalu nahoru. Trasa vede po silnici přes centrum Itenu. Na 4. kilometru se stačí na prašnou cestu. Dostávám se do krajiny plné pasoucích se krav a ovcí, malých políček a osamělých obydlí. V dálce se tyčí vrcholky hor. Zhruba na osmém kilometru zastavuju, abych udělal pár fotek.  Pak už to jde z kopce. Z kopce to jde se mnou, jinak krajina se vlní jako had. Od 10. kilometru přecházím každou chvíli do chůze. Na pár set metrů se chytám probíhající Keňanky, ale ta naštěstí odbočuje a já zase můžu uvolnit. Poprvé jsem běžel s (za) Keňany. Na 11. už vypínám hodinky a zbytek dochazím. Nejde to. Ale i tak to byl zatím nejdelší běh tady. Využívám vymoženosti moderní doby a užívám si tekoucí studenou

Dnešní den je vlastně začátkem tohoto pobytu v Keni. Skončilo období aklimatizace a začíná trénink. Vstavávame kolem osmé. David uvařil čaj a snídani si řešíme každý sám. Cpu se neskutečně dobrým mangem. Mám v sobě tolik cukru, že snad vydrží na celý den. Dopoledne jsou v plánu kopečky. Kluci půjdou (8x 300m)2×. Já si dám jen polovinu vzdálenosti.  Přece jen začínám a nemuselo by to v téhle nadmořské výšce dopadnout dobře. Rozklusávame se na místo cca 2km, kratší rozcvicka, pár rovinek a jdeme na to. Trénujeme na nezpevněné ceste, každé projíždějící auto či motorka zvedne do vzduchu tunu prachu. Občas se zamotám mezi stádo koz nebo skupinku Keňanů. Každé vyběhnutí stojí dost sil.  Vůbec nechápu,  jak kluci můžou dávat dvojnásobek. Konečně je to za mnou. Čekám na Davida,  až si doběhne svoje a klušeme zpět.  Po sprše si prohlížím statistiky z dnešního běhu a zjisťuju, že blbost mě neopouští ani v Keni. Poslední sérii jsem běžel 10x místo 8. No co už.  Smazat to nejde. Na dru

Dnešnímu odpočinkovému dni předcházel silně relaxační večer. Hranolkovou večeři bylo nutno spláchnout a vymasážované nožky protřepat na diskotéce. Kluci se zdraví téměř s každým, koho tady potkáme. Některé tváře poznávám z televize,  některé zase vůbec. Každopádně se jedná o světovou bežeckou elitu, a každý z nich se může pochlubit nejednou medailí. Usedáme v discobaru.  Probíhají se různá témata, ale vše se motá okolo běhání. Hranolky nejsou zase tak špatná strava. Věřte mi. Teď to mám potvrzené od těch nejlepších.  Nepřehnal jsem to a s Davidem jdeme kolem půlnoci bydlet. K snídani máme tousty s avokádem a rajčaty. Dopoledne se kluci stříhají  a odpočívají.  Já se jen tak poflakuju (aklimatizuju) a čtu si knížku. Po poledni jdeme na oběd a pak hned na menší výlet nad velkou příkopovou propadlinu "Great Rift Valley". Je opravdu na co koukat. Koukám nejen já, ale spousta malých i větších Keňánků, protože David vytáhl drona a začal natáčet s Čurdo

Večer se kluci domlouvali na ranní běh. Poběží dlouhou, tak chtějí vyrazit co nejdřív.  Bude se tedy vstávat 6:30 a v 7 se vybíhá. 21km je na mě ještě moc , tak si zkusím jen vyklusat něco krátkýho. Je ráno 7:10 a kluci se ještě motají po baráku. Stihnu ranní hygienu oblíknu se a z domu odcházíme společně v 7:30. Za domem se loučíme a každý si jdeme to svoje. Já opravdu spíše jdu. 5km dávám do půl hodiny. Kluci se vrátí za dýl, tak využívam prázdné koupelny. Voda neteteče (ani ta studená). Z tanku na dvoře nepustím vodu do kýblu a polévam se z hrnku abych spláchl mýdlo.  Studí to jak prase, ale pomalu si zvykám. Dnes už bude relaxační den. Kluci nemají napsaný žádný trénink, až do pondělí,pak pojedou 13 dní v tahu - 25 fazí. Od rána je pěknej pařák. Mobil ukazuje 25°, na slunku bude kolem třicítky. Po obědě přišel Steven. Každýho z nás namasíroval. Opravdu poctivá masáž. Obdivuju ho v tom vedru. Dal si záležet. Jdeme někam na večeři na omeletu. Hezký večer k nám :)

Let z Vídně do Istanbulu a odtud do Nairobi probíhá v pohodě.  Mám klidné spolucestující ze všech stran (nikdo nechrápe a nekope do sedačky, děti jsou daleko a nejsou slyšet). Do Keni mám zakoupené elektronické vízum, tak vystojím krátkou frontu a pak se na dalších 20 minut zasekám na biometrickém měření.  Začínám být lehce nervózní. Můj vnitrostátní let je za hodinu a půl a to musím ještě někam přejít. Nakonec se vše povede a jsem propuštěn. Při čekání na baťoch se dávám do řeči s klukem z Dánska. Podle hodinek Garmin a bot je to určitě běžec. A je to běžec, a prej dokonce dobrej. Jede taky do Itenu, tak mám radost , že nebudu cestovat sám.  Ještě si měním peníze a Dán zjištuje odkud letíme.  Dojdeme do odletové haly. Check in ještě neotevřeli a já zjišťuju , že každý letíme jinou společností. To by nebyl takový konec světa, ale dokonce letím z jiného terminálu. Hážu batoh na záda a vybíhám ven. Je to asi jeden kilometr dakeko, ale jezdí tam každých 10 minut autobus. Vidím ho. Čekám

6:00 zvoní budík. Ne, nevzbudil mě. Už asi hodinu se převaluju v posteli.   Tak, jde se na to. Nezbytná ranní hygiena , poslední teplá sprcha na dlouhou dobu a poslední káva doma. Od cestování v šusťákovce, byť značky adidas, jsem upustil a nahodil na sebe méně pohodlné,  ale společensky únosnější rifle. Po 7. hodině zamykám byt a hromadně se přesouvám na nádraží. Chvíli pobíhám po hlaváku a hledám autobus na Dolní nádraží. Spodní nádraží totiž neexistuje, jak mi zaměstnankyně ČD  s dostatečnou dávkou arogance vysvětlila. Vlak do Vídně přijel relativně včas. Neznámý spolucestující mi kupuje čaj,  protože mám jen dolary a platební kartu. Patří mu za to můj dík.  11:45 jsem odbaven. Opravdu to vypadá,  že  odletím. Jen abych to trochu objasnil.  Těsně před odletem vznikly drobné komplikace a chvíli to dokonce vypadalo, že si budu muset koupit novou letenku. Letenky jsem kupoval hned po vánocích a s tím i jízdenky na letiště a místní let z Nairobi do Eldoretu.  Tři dny před

Zavazadla,  která by mě dříve stačila, tak na prodloužený víkend na Vysočině, sbalena. Letenka, i přes původní útrapy obdžena (1× zrušený let, 2x změna termínu odletu). Pas platný. Tak snad se zítra odletí :)

Iten je malé městečko keňské vysočiny, vzdálené cca 35km od města Eldoret. Leží v nadmořské výšce 2400 m n.m. a je známé jako centrum běžců na střední a dlouhé tratě "Home of Champions".