Let z Vídně do Istanbulu a odtud do Nairobi probíhá v pohodě. Mám klidné spolucestující ze všech stran (nikdo nechrápe a nekope do sedačky, děti jsou daleko a nejsou slyšet).
Do Keni mám zakoupené elektronické vízum, tak vystojím krátkou frontu a pak se na dalších 20 minut zasekám na biometrickém měření. Začínám být lehce nervózní. Můj vnitrostátní let je za hodinu a půl a to musím ještě někam přejít. Nakonec se vše povede a jsem propuštěn. Při čekání na baťoch se dávám do řeči s klukem z Dánska. Podle hodinek Garmin a bot je to určitě běžec. A je to běžec, a prej dokonce dobrej. Jede taky do Itenu, tak mám radost , že nebudu cestovat sám. Ještě si měním peníze a Dán zjištuje odkud letíme. Dojdeme do odletové haly. Check in ještě neotevřeli a já zjišťuju , že každý letíme jinou společností. To by nebyl takový konec světa, ale dokonce letím z jiného terminálu. Hážu batoh na záda a vybíhám ven. Je to asi jeden kilometr dakeko, ale jezdí tam každých 10 minut autobus. Vidím ho. Čekám tam hlouček lidí. Čeká už asi 15minut. Přidávám se a po dalších pěti minutách se společně v hloučku vydáváme na terminál 2.
Necelých 40 minut do odletu a check in opět zavřený. Letím.
Do Keni mám zakoupené elektronické vízum, tak vystojím krátkou frontu a pak se na dalších 20 minut zasekám na biometrickém měření. Začínám být lehce nervózní. Můj vnitrostátní let je za hodinu a půl a to musím ještě někam přejít. Nakonec se vše povede a jsem propuštěn. Při čekání na baťoch se dávám do řeči s klukem z Dánska. Podle hodinek Garmin a bot je to určitě běžec. A je to běžec, a prej dokonce dobrej. Jede taky do Itenu, tak mám radost , že nebudu cestovat sám. Ještě si měním peníze a Dán zjištuje odkud letíme. Dojdeme do odletové haly. Check in ještě neotevřeli a já zjišťuju , že každý letíme jinou společností. To by nebyl takový konec světa, ale dokonce letím z jiného terminálu. Hážu batoh na záda a vybíhám ven. Je to asi jeden kilometr dakeko, ale jezdí tam každých 10 minut autobus. Vidím ho. Čekám tam hlouček lidí. Čeká už asi 15minut. Přidávám se a po dalších pěti minutách se společně v hloučku vydáváme na terminál 2.
Necelých 40 minut do odletu a check in opět zavřený. Letím.
Vystupuju na letišti Eldoret. Odmítám nabídky taxikářů, u brány se pozdravim s ochrankou. Na silnici stopuju Matatu, místní hromadný prostředek. Vmáčknu se na poslední volné místo. Můj batoh zůstal na klíně nějakého cestujícího vepředu. Z letiště do centra je to kousek . Musím ještě sehnat předplácenou SIMku. Není to až tak jednoduché. Všude jen dobíjí kredit , ale neprodávají samotnou kartu. Našel jsem oficiálního prodejce a zjišťuju proč. Ke koupi je potřeba doklad a milion potvrzení. Nákup trval asi hodinu. Sedmá na další Matatu a jedu konečně směr Iten.
Cestou nás dvakrát staví policie, ale vše vyřeší plácnutí s brankockou v dlani. V podstatě jen vždy přibrzdíme.
U benzinky už na mě čeká Jirka Homoláč a odvádí mě k sobě domů.
Už tam má další dva nocležníky. Davida Vaše a Jirku Csirika, #bezcivkeni, kteří natočili volně stažitelný dokument o tomto místě. V podstatně nemá smysl dál psát, protože vše je v něm zachyceno.
Hodím jen batoh do kouta, vytáhnu triko a boty a vyražím s klukama na trénink. Mají v plánu kopečky asi 2km od ubytování. Kluci na místo klušou, já jen jdu, ale únava a nadmořská výška je znát. Přicházím na místo zrovna, když končí rozcvičku. Snažím se je natáčet, a tak občas běžím s nima kratší úseky. Plíce se mi rvou i při tak malé zátěži. Fakt nevím, jestli se Kyslik odstěhoval do Humpolce , ale tady není.
V opravdu pomalém tempu doklušeme domů. Dáme studenou sprchu a jdeme na oběd. Cestou zpět kupuju matraci, deku, talíř a příbor. Mám kompletní výbavu. Můžu se vdávat, nebo aspoň bydlet v Keni.
Místo odpoledního tréninku volím procházku.
Všechno má svůj čas.
Komentáře
Okomentovat