Přeskočit na hlavní obsah

Den 3. - Aklimatizace bez klimatizace

Večer se kluci domlouvali na ranní běh. Poběží dlouhou, tak chtějí vyrazit co nejdřív.  Bude se tedy vstávat 6:30 a v 7 se vybíhá. 21km je na mě ještě moc , tak si zkusím jen vyklusat něco krátkýho.
Je ráno 7:10 a kluci se ještě motají po baráku. Stihnu ranní hygienu oblíknu se a z domu odcházíme společně v 7:30. Za domem se loučíme a každý si jdeme to svoje. Já opravdu spíše jdu. 5km dávám do půl hodiny. Kluci se vrátí za dýl, tak využívam prázdné koupelny.

Voda neteteče (ani ta studená). Z tanku na dvoře nepustím vodu do kýblu a polévam se z hrnku abych spláchl mýdlo.  Studí to jak prase, ale pomalu si zvykám.
Dnes už bude relaxační den. Kluci nemají napsaný žádný trénink, až do pondělí,pak pojedou 13 dní v tahu - 25 fazí.
Od rána je pěknej pařák. Mobil ukazuje 25°, na slunku bude kolem třicítky.
Po obědě přišel Steven. Každýho z nás namasíroval. Opravdu poctivá masáž. Obdivuju ho v tom vedru. Dal si záležet.

Jdeme někam na večeři na omeletu.
Hezký večer k nám :)

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Den 29. - Koncem to nekončí

Kokrhání kohoutů, chladný ranní vzduch, běžci vynořující se ze tmy, tak vypadá ráno v Itenu. Je to můj poslední den tady. Chci stihnout svítání nad údolím.  Mám trochu strach,  že bude zataženo a nic z mého brzkého vstávání nebude.  Vzhůru jsem už od 5:30, ale hodinky ukazují, že se rozednívá v 6:28 a východ je v 6:49. Je tedy dost času.  Na Kerio View je to asi 1.5km. Vycházím před čtvrt.  Šero ustupuje a je vidět čím dál víc.  Raději začínám utíkat, abych náhodou nepřišel pozdě. Jsem na místě a s otevřenou pusou pozoruju přírodní divadlo, které se odehrává přede mnou.  Trvá to jen pár minut. Jakmile se slunce vyhoupne nad obzor, odklusnu si posledních pár keňských kilometrů a jdu balit.  Tedy spíš pěchovat věci do báglu.  Poslední společná fotka.  Kluci mají odpoledne trénink,  tak si jdou lehnout a já se pomalu šourám na Matatu. Musím prvně do Eldoretu, a tam ještě jednou přesednout na letiště.   ...

Den 23. - Běhám s Keňany

5:50 zvoní budík Je to tady. Můj první běh s Keňany. Venku je 12 stupňů. Nejchladněji za  celou dobu pobytu.  Zatím jsem běhal  vždycky v ktatkým, ale dnes to na to není. Nemůžu nic najít. Chytám paniku. Za deset minut se už vybíhá. Nakonec něco vyhrabu ze dna batohu a  6:18 stojím na shromaždišti. Kolem stovky běžců už tu přešlapuje a další přibíhají ze všech stran. Je ještě šero.  Nedokážu odhadnout kolik nás tu je, ale myslím,  že sto padesát to bude. V davu je pár asiatů i nějaký ten běloch a já, do růžova opálený středoevropan. 6:20 se mělo vybíhat. Zatím se nic neděje. 6:25 si někdo stoupne před dav a začne dávat instrukce. Vůbec mu nerozumím. Je daleko. V 6:26 vybíháme.  "Hakuna matata", jsem přece v Keni a na všechno je dost času. Tento páteční, společný běh patří k těm nejpomalejší.  Proto jsem si ho taky vybral. Sice ještě nemám natrénováno,  ale příští pátek už budu utíkat tak maximálně na autobus z Vídně do Brna, a tak...

Den 28. - Vítr tak silný, že i Keňani padají z motorek

Už od včerejšího večera buší vítr do naší chýše. Místní říkají,  že bude změna počasí. Je pravda,  že se trochu ochlazuje , ale déšť zatím nikde. Jirka s Davidem jdou trénovat na Moiben 18km tempa. Nejdu s nima. Moiben se mi nelíbí.  Je to sice široko daleko relativní rovinka, ale momentálně tam probíhá příprava na asfaltování silnice. Jedno těžké nákladní auto za druhým,  tuny prachu a k tomu ten vítr, který dokázal shodit i Keňana z motorky, jak oznamuje Jirka po svém návratu. Volím raději svou oblíbenou osmikilometrovou trasu do lesa. Menší procházka po lese a běžím zase zpět. Po dalších osmi kilometrech je už vítr tak silný,  že už ani nejde běžet,  v prachu se nedá dýchat a zrníčka písku štípou do obličeje. Musím si dát triko přes hlavu a nějak se doplazim domů.  Na 17h jsem objednaný na masáž. Chci si ji užít,  tak odpolední běh přesunuju už na třetí hodinu. Poslední tréninkový běh. Uteklo to jak voda. Zítra touto dobou budu už na ...