Přeskočit na hlavní obsah

Den 24. - Dlouhá je cesta k cíli

Musím se ještě vrátit o dnen zpět.
Včera se naše keňská komunita rozrostla o dalšího člena.  Přijel Robert Míč, další skvělý běžec. Je nás tu už 6. 

Tak, a teď už k dnešku.
Další brzké vstávání.  Budík řve už ve 4:50.  Je v plánu dlouhý běh 38km s keňskou běžeckou skupinou. V 5:30 vybíhám. Je ještě tma. Běžím s čelovkou. Svítat začne zhruba za hodinu.

 Je chladno,  ale na běh příjemně.  Běžím jako první,  až na jednadvacátem kilometrů mě dostihne první skupinka asi deseti běžců.  

Nejsem tak rychlý. Startoval jsem o víc jak třičtvrtě hodinu dřív než ostatní,  abych vůbec něco odběhl. Jejich tempu bych nestačil.  Zrovna tato skupinka běžela tempo 3:25 a to celých 38km. Neskutečné. I ti pomalejší běželi hluboko pod 4 minuty. Moje tempo je 5:13 :D

Tady v Keni dlouhý trénink probíhá asi takto: skupinu běžců doprovází vozidlo. Za běhu se jim z okýnka podavá voda, kdo už nemůže nebo nechce běžet,  nastoupí. Vozidlo dojede do předem stanoveného cíle, posbírá  všechny zúčastněné a odveze je zpět. 

Já jsem si stanovil cíl, běžet tak dlouho,  dokud mě nepojedou. Takový "wings for life" po keňsku. Vyšlo to na 21km. Jsem už celkem rád. Sluce začíná pražit, projíždějících aut, a s tím rozvířeneho prachu přibývá, je čas ukončit trápení.  Jsem ale spokojený. Počítal jsem, že mě dostihnout někde na 15-18km.
Cestou zpět je v devíti-místném autě asi 17 černých pasažerů, včetně nás tří špinavych čechů.

Odpoledne už jen kratší vyklus, večeře a spánek. 

Jo a už zase neteče voda.

Dobrou noc

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Den 29. - Koncem to nekončí

Kokrhání kohoutů, chladný ranní vzduch, běžci vynořující se ze tmy, tak vypadá ráno v Itenu. Je to můj poslední den tady. Chci stihnout svítání nad údolím.  Mám trochu strach,  že bude zataženo a nic z mého brzkého vstávání nebude.  Vzhůru jsem už od 5:30, ale hodinky ukazují, že se rozednívá v 6:28 a východ je v 6:49. Je tedy dost času.  Na Kerio View je to asi 1.5km. Vycházím před čtvrt.  Šero ustupuje a je vidět čím dál víc.  Raději začínám utíkat, abych náhodou nepřišel pozdě. Jsem na místě a s otevřenou pusou pozoruju přírodní divadlo, které se odehrává přede mnou.  Trvá to jen pár minut. Jakmile se slunce vyhoupne nad obzor, odklusnu si posledních pár keňských kilometrů a jdu balit.  Tedy spíš pěchovat věci do báglu.  Poslední společná fotka.  Kluci mají odpoledne trénink,  tak si jdou lehnout a já se pomalu šourám na Matatu. Musím prvně do Eldoretu, a tam ještě jednou přesednout na letiště.   ...
Okomentovat
Další informace

Den 23. - Běhám s Keňany

5:50 zvoní budík Je to tady. Můj první běh s Keňany. Venku je 12 stupňů. Nejchladněji za  celou dobu pobytu.  Zatím jsem běhal  vždycky v ktatkým, ale dnes to na to není. Nemůžu nic najít. Chytám paniku. Za deset minut se už vybíhá. Nakonec něco vyhrabu ze dna batohu a  6:18 stojím na shromaždišti. Kolem stovky běžců už tu přešlapuje a další přibíhají ze všech stran. Je ještě šero.  Nedokážu odhadnout kolik nás tu je, ale myslím,  že sto padesát to bude. V davu je pár asiatů i nějaký ten běloch a já, do růžova opálený středoevropan. 6:20 se mělo vybíhat. Zatím se nic neděje. 6:25 si někdo stoupne před dav a začne dávat instrukce. Vůbec mu nerozumím. Je daleko. V 6:26 vybíháme.  "Hakuna matata", jsem přece v Keni a na všechno je dost času. Tento páteční, společný běh patří k těm nejpomalejší.  Proto jsem si ho taky vybral. Sice ještě nemám natrénováno,  ale příští pátek už budu utíkat tak maximálně na autobus z Vídně do Brna, a tak...
Okomentovat
Další informace

Den 6. - Ještě s Keňany neběhám

Dnes vstáváme před osmou. Než se stačím vymotat z pelechu Čurda a David už mizí  ze dveří.  Jirka Homoláč bojuje poslední dny s žaludkem, tak bude vyrážet později. Dnes mi na ráno naplánoval 12km okruh. Na mobilu mě ukazuje ještě trasu a já vyrážím. Ještě není úplný vedro, ale rtuť leze pomalu nahoru. Trasa vede po silnici přes centrum Itenu. Na 4. kilometru se stačí na prašnou cestu. Dostávám se do krajiny plné pasoucích se krav a ovcí, malých políček a osamělých obydlí. V dálce se tyčí vrcholky hor. Zhruba na osmém kilometru zastavuju, abych udělal pár fotek.  Pak už to jde z kopce. Z kopce to jde se mnou, jinak krajina se vlní jako had. Od 10. kilometru přecházím každou chvíli do chůze. Na pár set metrů se chytám probíhající Keňanky, ale ta naštěstí odbočuje a já zase můžu uvolnit. Poprvé jsem běžel s (za) Keňany. Na 11. už vypínám hodinky a zbytek dochazím. Nejde to. Ale i tak to byl zatím nejdelší běh tady. Využívám vymoženosti moderní doby a užívám s...
2 komentáře
Další informace