Přeskočit na hlavní obsah

Den 20. - Impérium vrací úder

Dnes se bude makat .
Dopoledne klušu 3 kiláky na Kamary stadion.
Stadion  byl otevřen v roce 1958 britskou kralovnou Alžbětou II. a momentálně prochází rekonstrukcí.
Takto nějak vypadl v době svojí slávy:

A takto vypadá dnes:

Pasou se tu ovce. V jednom místě je v celé šířce dráhy vykopaný příkop. Ale běhat se tu dá. Po dlouhé době konečně rovina. Pro jistotu si jednou oběhnu kolo, abych se ujistil, že je to čtyřstovka.
Podle wikipedie byl stadion postaven podle britských standardů a čtyři kola měřila jednu imperiální míli.
Hodinky mi naměří 430m, ale nedá se běžet na vnitřním okruhu a občas se musí oběhnout i nějaký kámen, tak to tak zhruba odpovídá.
Odběhám 15 kol. Je teplo a nemám vodu.
Poslední kola mě dostávají na kolena. Běhat rychle v této nadmořské výšce není sranda. Imperiální stadion mě tentokráte dostal.  Ale já se vrátím. 

Pomalým klusem se vracím domů. 

Včera jsem navštívil místní sportovní obchod. Bylo potřeba se trošku odměnit :)
Počítám, že jsem vykoupil tak třetinu obchodu. Osm kousků oblečení.  Bohužel nemám čím zaplatit,  protože bankomat nefunguje a nikdo neví kdy bude. Prodavač mi zboží odložil.
Dnes už funguje. Odnáším si pytel hader. Ještě že je sportovní oblečení celkem skladné. Snad se vleze do letadla.

Odpoledne jdou kluci běhat na hřiště v centru Itenu. Já to beru výklusem delší trasou. Když doběhlnu, tak kluci už trénují. Udělám pár fotek a běžím do sprchy.

Teče!!!
Tekoucí voda ve sprše je luxus.

Dobrou noc

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Den 29. - Koncem to nekončí

Kokrhání kohoutů, chladný ranní vzduch, běžci vynořující se ze tmy, tak vypadá ráno v Itenu. Je to můj poslední den tady. Chci stihnout svítání nad údolím.  Mám trochu strach,  že bude zataženo a nic z mého brzkého vstávání nebude.  Vzhůru jsem už od 5:30, ale hodinky ukazují, že se rozednívá v 6:28 a východ je v 6:49. Je tedy dost času.  Na Kerio View je to asi 1.5km. Vycházím před čtvrt.  Šero ustupuje a je vidět čím dál víc.  Raději začínám utíkat, abych náhodou nepřišel pozdě. Jsem na místě a s otevřenou pusou pozoruju přírodní divadlo, které se odehrává přede mnou.  Trvá to jen pár minut. Jakmile se slunce vyhoupne nad obzor, odklusnu si posledních pár keňských kilometrů a jdu balit.  Tedy spíš pěchovat věci do báglu.  Poslední společná fotka.  Kluci mají odpoledne trénink,  tak si jdou lehnout a já se pomalu šourám na Matatu. Musím prvně do Eldoretu, a tam ještě jednou přesednout na letiště.   ...
Okomentovat
Další informace

Den 25. a 26. - Rest is the Best

Včera neděle byla, a to je v Keni den odpočinku. Provoz na silnicích je minimální. Ani běžců moc nepotkáte, a když, tak je to "Mzungu".  Lidé chodí do kostelů,  kterých je tu opravdu mnoho. Téměř na každém rohu. Na první pohled ani nepoznáte, že se jedná o sakralní  stavbu.  Jen vývěsní cedule nesoucí názvy jako: "Posvátné srdce Ježíšovo" nebo "Kostel božího shromáždění", dávají najevo, že se jedná o svatostánek. A taky podle hudby. V každém kostele řve z repráků muzika v rytmu disco už od božího rána a utichá až večer. Kostel je tu spíš instituce než stavba. Lidé tu tráví celý den.   Jsou tu i zděné stavby a další, nové stále přibývají. O běhání ani raději psát nebudu. Únava po předcházejícím dni byla znatelná, tak jsem to raději po pár kilometrech zabalil. V poledne jede naše šestice společně na oběd do Eldoretu. Jdeme do naší oblíbené indické restaurace. Příjemná změna po všech těch fazolích, zelí a rýží.  Naše žaludky si už odvykli na př...
Okomentovat
Další informace

Den 28. - Vítr tak silný, že i Keňani padají z motorek

Už od včerejšího večera buší vítr do naší chýše. Místní říkají,  že bude změna počasí. Je pravda,  že se trochu ochlazuje , ale déšť zatím nikde. Jirka s Davidem jdou trénovat na Moiben 18km tempa. Nejdu s nima. Moiben se mi nelíbí.  Je to sice široko daleko relativní rovinka, ale momentálně tam probíhá příprava na asfaltování silnice. Jedno těžké nákladní auto za druhým,  tuny prachu a k tomu ten vítr, který dokázal shodit i Keňana z motorky, jak oznamuje Jirka po svém návratu. Volím raději svou oblíbenou osmikilometrovou trasu do lesa. Menší procházka po lese a běžím zase zpět. Po dalších osmi kilometrech je už vítr tak silný,  že už ani nejde běžet,  v prachu se nedá dýchat a zrníčka písku štípou do obličeje. Musím si dát triko přes hlavu a nějak se doplazim domů.  Na 17h jsem objednaný na masáž. Chci si ji užít,  tak odpolední běh přesunuju už na třetí hodinu. Poslední tréninkový běh. Uteklo to jak voda. Zítra touto dobou budu už na ...
Okomentovat
Další informace