Kokrhání kohoutů, chladný ranní vzduch, běžci vynořující se ze tmy, tak vypadá ráno v Itenu. Je to můj poslední den tady. Chci stihnout svítání nad údolím. Mám trochu strach, že bude zataženo a nic z mého brzkého vstávání nebude. Vzhůru jsem už od 5:30, ale hodinky ukazují, že se rozednívá v 6:28 a východ je v 6:49. Je tedy dost času. Na Kerio View je to asi 1.5km. Vycházím před čtvrt. Šero ustupuje a je vidět čím dál víc. Raději začínám utíkat, abych náhodou nepřišel pozdě. Jsem na místě a s otevřenou pusou pozoruju přírodní divadlo, které se odehrává přede mnou. Trvá to jen pár minut. Jakmile se slunce vyhoupne nad obzor, odklusnu si posledních pár keňských kilometrů a jdu balit. Tedy spíš pěchovat věci do báglu. Poslední společná fotka. Kluci mají odpoledne trénink, tak si jdou lehnout a já se pomalu šourám na Matatu. Musím prvně do Eldoretu, a tam ještě jednou přesednout na letiště. Chvíli čekám u silnice a první projíždějící Matatu zastavuje n
Už od včerejšího večera buší vítr do naší chýše. Místní říkají, že bude změna počasí. Je pravda, že se trochu ochlazuje , ale déšť zatím nikde. Jirka s Davidem jdou trénovat na Moiben 18km tempa. Nejdu s nima. Moiben se mi nelíbí. Je to sice široko daleko relativní rovinka, ale momentálně tam probíhá příprava na asfaltování silnice. Jedno těžké nákladní auto za druhým, tuny prachu a k tomu ten vítr, který dokázal shodit i Keňana z motorky, jak oznamuje Jirka po svém návratu. Volím raději svou oblíbenou osmikilometrovou trasu do lesa. Menší procházka po lese a běžím zase zpět. Po dalších osmi kilometrech je už vítr tak silný, že už ani nejde běžet, v prachu se nedá dýchat a zrníčka písku štípou do obličeje. Musím si dát triko přes hlavu a nějak se doplazim domů. Na 17h jsem objednaný na masáž. Chci si ji užít, tak odpolední běh přesunuju už na třetí hodinu. Poslední tréninkový běh. Uteklo to jak voda. Zítra touto dobou budu už na cestě domů a v pátek ve své posteli (kl